Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Až se na kopci zjeví Válka, Hlad, Mor a Smrt, tedy kámoši, kteří budou doprovázet konec světa, nechám jehlu svého gramofonu naposledy projet drážky alba „Har Nevo“. Neznám totiž lepší soundtrack k apokalypse. V posledním roce jsem slyšel jen málo desek, které by se mě dotýkaly tak intenzivně, jako právě aktuální materiál belgických THE BLACK HEART REBELLION. Občas mám strach, že se při poslouchání tohoto materiály příroda rozhodne jedním pohybem nelítostně smést plemeno těch drze domýšlivých dvojnožců, kteří se přemnožili na pevnině.
Post-rock zemřel. Zetlel v hlubokých slatích v neprostupném lese a oživila ho černá magie. Přestal být hodným. Nyní mu září oči v maniakálním transu a z tlamy plné ostrých tesáků mu smrdí lidské mršiny. Na jeho tváři jsou vidět tvrdě vybojované zkušenosti, které nabral po cestě peklem. Ten pohled bytosti, která bývala lidská, ale už není. Došla poznání a vyhrála nad smrtí. Takové je tohle album.
Syté basy rozvážně se rozvíjejících kompozic, ve kterých se často slévají temné smyčce a baskytara, dodávají celému materiálu šířku a hutnou monumentálnost. Z tohoto monolitu rostou zvuky, ruchy a někdy až téměř scénické hudební výjevy. Výrazové prostředky, které tu THE BLACK HEART REBELLION používají, jsou tak široké, že si člověk připadá, jako by poslouchal filmovou hudbu. Pak ale zavřete oči a zjistíte, že žádný film nepotřebujete. Vize, které přicházejí, jsou mnohem výmluvnější než jakýkoliv zážitek na křesle v biografu.
Zajímavá je jedna věc. Nikdy nemáte pocit, že s vámi talentovaní Belgičané rozehráli nějakou patetickou teatrální partii. Skladby jsou opravdové a organické. Kdyby chtěli, ohlodají vás na kost. Je nebezpečné je poslouchat v noci, když jste sami.
Tohle je celkem změna. THORIUM se na stará kolena více přiklonili ke švédskému zvuku a přístupnější melodice. "The Bastard" je nejvíce hitová kolekce jejich kariéry poměrně silně připomínající kapely typu PAGANIZER a zejména EYE OF PURGATORY. Nečekané.
Tuomas Holopainen už se dávno vidí jako skladatel vážné hudby s rádoby geniální orchestraci, takže co jiného by vytvořil než příliš melancholické, unavené a nízkoenergetické dílo, že i Lord K. Philipson by se po letech vyřádil.
Z nových, doteraz nepočutých kúskov ma na prvé počutie baví asi iba "Children Of´Ata. Celé je to nejaké rozťahané a bez energie. Toto nie sú NIGHTWISH, akých mám rád.
Chutná jednohubka pro skalní příznivce. FATHER BEFOULED už přes patnáct let zasahují tam, kde je třeba ukojit poptávku po tvorbě ranných INCANTATION. Příjemné EP, které akcentuje spíše jednodušší stránky kultovní „pillardovské“ éry americké legendy.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.